Příběh guildy
Plameny v krbu šlehají, pod střechou lůžka čekají; nás ještě nohy nebolí, kdo ví, co skrývá okolí: snad strom anebo kameny, jež máme poznat právě my.

        Příběh začal již před mnoha lety, když v temném koutě Ered Lithui zrodila se skupina zabijáků. Každý uměl něco, každý měl výjimečnou schopnost, každý měl chuť zabíjet bezbranné, každý byl silnější než ten nejsilnější. Společně vládli silou, která by celou Středozem zpustošila. Avšak jednoho dne se stala hrozná událost, když vydali se opět lovit potulné rolníky, pobíhající v lesích a na polích v Rohanu, Gondoru či Eriadoru.  Při dunění kopyt svých černých koní, přejížděli řeku Brandyvínu a najednou je přepadla tlupa gondorských Strážců, v čele s mocnými svého řádu, celá v bílém. Černí jezdci, nepřipraveni na tuto past, až na jednoho, padli. Na ten den asi nikdy nikdo nezapomene, Strážci tenkrát uštědřili mordorským jezdcům ránu tak hlubokou, že se většina zbylých černých jezdců, kteří v bitvě nebyli ukryli do svých hradů a pouštních měst a vůbec se nechtěli ukazovat při denním světle. Porážka otřásla celým Mordorem, byl to nejdrtivější zásah od dob mocného pána Saurona. 

          Jediný přeživší, kterým byl čaroděj, si den co den opakoval jednu otázku: Jak mohli gondorští jezdci porazit takové zlo? Po několikaletém přemýšlení usoudil, že musel jejich skupinu někdo prozradit. A měl pravdu, v Mordoru byl prašivý skřet, který o všem věděl a poslal jiného, aby prozradil jejich tehdejší plán. Když toto čaroděj zjistil, pomsta na sebe nenechala dlouho čekat, našel si skřeta a krutě ho mučil, posléze, když se dozvěděl informace, zabil jej. Pomsta za smrt jeho bratrů byla blízko, po tréninku, kterým každý den procházel, zdál se býti mnohem silnější než dříve. 

            Prvním jeho následovníkem se stal necromancer Sinaen, začali spolu objíždět Rohan Gondor i Kraj, zapalovali, drancovali, zabíjeli... Zdaleka však ne tolik, co by si on sám přál. Každý den bloumal ve své černé věži, jeho věrný pomocník dělal vše, co dělat šlo a jen čekal, kdy se čaroděj konečně rozhodne k nezapomenutelné odplatě.

               Ten den na sebe nenechal dlouho čekat, při zabíjení divoké zvěře na severu Angmaru, narazili na skupinku mladých mordořanů. Se Sianenem si říkali, že jsou to nejspíš jezdci z Angmaru či haradští hrdlořezové. Po prozkoumání okolí se ke skupince přiblížili. Byli to nurnští jezdci, vyučení nazghulem, který taktéž tenkrát padl u brandyvínského brodu. Nyní se potáceli po Středozemi a hledali maso pro obživu. Čaroděj jim nabídl, zda se nechtějí přidat k němu, pověděl jim jeho příběh. Neváhali ani vteřinu, řekli čarodějovi, že prastarý příběh o pádu černých jezdců znají a chtějí se rovněž pomstít. S čarodějem jich bylo šest, učil je novým věcem a společně hledali další, kteří by se přidali k vyhledání Strážců Gondoru a jejich vyhubení. Vzniklo společenství zlých a nemilosrdných Mordořanů (říkali si The Wicked), které bylo připraveno zničit každého, kdo se jim postaví do cesty. Z jejich jmen šel strach a tudíž nebudou jmenovány. Třeste se! 

***Modrá krev, Gondor volá***

               Uplynulo několik let a do malé hospůdky poblíž jihovýchodních hranic Gondoru zavítal čaroděj se svými následovníky. Už leccos zažil a tak věděl, že lidé čaroděje příliš v lásce nemají. Snažil se proto moc na sebe neupozorňovat, krčil se ve stinném koutě hlučného sálu nad korbelem piva. Moc se mu to ale nedařilo, protože po chvíli k němu mírně nejistým krokem zamířil mladík v klobouku. V jedné ruce dlouhou černou hůl a v druhé plný korbel, jehož obsah pomalu vyšplíchával na podlahu. Mladý muž se zafuněním dosedl na židli u čarodějova stolu. "Nazdar!" Čaroděj se na něj upřeně zadíval. "Zdravím," odpověděl po chvíli mladíkovi. Ten se nervózně zavrtěl pod čarodějovým pohledem, ale zpěněné pivo mu dodalo sílu, aby pokračoval v konverzaci. "Ty nejsi zdejší, co? Tady se to hned pozná, každý cizinec je tu jak pěst na voko." Na chvíli zamžoural do rohu, kde seděli čarodějovi společníci. "Že vy jste obávaní Umbárští vrahové?" vytrousil mladík neomaleně. Čaroděj se na něj zahleděl a jen stroze zamumlal něco pod vousy a dále pozoroval hemžení na tanečním parketu. Skupina kolem čaroděje již měla plné zuby Mordoru a zloby, která se tam v každém rohu skrývala. Nepomohl jim zrovna ani dřívější odchod dvou přátel, za kterými se právě tuto noc vydali. Chtěli změnu a tu hledali zde, v hostinci poblíž Východní Marky. Do toho mladík zahalekal "Jak se vůbec jmenuješ?" Čaroděj ani nestačil říct své jméno...

                   Když v tom se zvenku ozval křik a dupot koní, dveře putyky se rozlétly a dovnitř vrazil jeden z místních. Klopýtl a spadl na zem, ze zad mu trčely šipy. Za ním se do sálu hnala horda skurutů a žoldáků z Mordoru. Mladík (najednou zcela střízlivý) se podíval na čaroděje, ten rychle na své dva druhy a zvolal: "Na ně!". Popadli zbraně a ač proti v té době ještě svým, bojovali na straně gondorských vesničanů. Všichni se vrhli na mordorské bestie, každý svou zbraní rozdával smrtící rány. Když padli poslední z vetřelců, vyšli mladík a tři společníci na náves. Venku byl pořádný zmatek, byl slyšet jen zvon bíjící na poplach. Místní se tak konečně začali sbírat k organizované obraně. Mladík si vzal na povel asi 5 mužů a zamířil s nimi do míst, kde byl boj nejprudší. Čaroděj a jeho druhové se k němu přidali, ukázalo se, že mladík je zkušený bojovník. Krok za krokem začali útočníky vytlačovat z vesnice. Když už se zdálo,  že nepřátelé zahnali na ústup, jeden ze skurutů zatroubil na roh. 

                   Z lesa obklopujícího ves se vyřítila nová skupina zabijáků. Snadno prorazili obranu a zatlačili vesničany zpět na náves. Všechny naděje v ten okamžik pohasly, takovou přesilu nebylo možné porazit. Skuruty však najednou ovládla panika, míhal se mezi nimi stín a kdo se mu dostal do cesty, padl k zemi mrtvý. Za stínem rozrážel dav nepřátel čaroděj a hypnotizér, kteří ještě před chvíli bojovali na návsi po boku vesničanů bez svých schopností, jedoucí na černých koních. Vesničané se s novým odhodláním vrhli po boku těchto tří neznámých bojovníků, ještě nedávno sedících v hostinci, na nepřátele. 

                      Začalo se rozednívat, když vyhnali poslední útočníky. V bitvě sice zvítězili, ale utrpěli velké ztráty. Čaroděj se procházel se svými dvěma druhy po vesnici, pozorovali tu spoušť. Nebylo jim zrovna do zpěvu, když si uvědomili, že to byla vlastně jejich mordorská krev, které to taky zpustošila. Zamířili do hospody, která se jen zázrakem vyhnula větší zkáze. Sedli si a přemýšleli, co teď. Ve chvíli, kdy se ponořili do svých myšlenek, přisedl si k jejich stolu mladík ze včerejška. "Koukám, že taky nemáte pěkné myšlenky, jako já chcete něco udělat, ale nevíte, kdy začít." Čarodej odpověděl: "Máš pravdu, ale už jsme to vyřešili, nejlepší bude, když tu nějakou dobu zůstaneme a pomůžeme vesničanům znovu postavit vesnici, poskytneme jim ochranu a oni nás třeba jednou přijmou za své". Mladíkovi se ten nápad zalíbil. S čarodějem zůstal i jasnovidec a rychlý stín. Během měsíce opravili vesnici. Skuruté se nejednou opět pokusili vesnici vyplenit, ale pokaždé je bojovníci zahnali. Tím si získali úctu místních a věhlas v blízkém okolí. Jejich pověst přilákala mnohé další válečníky, kteří se k nim přidali. A když tomu byl rok, co skuruti napadli vesnici, tito bojovníci zde obnovili svůj spolek The Wicked. Jejich úkol se nyní změnil: pomáhat a ochraňovat slabé rolníky, vesničany a bojovat po jejich boku, proti těm, kteří je vypudili z Mordoru.